Zemřela matka v žalu a stesku —
matičko drahá, jak se to spí?
Neb co je rosa květnému lesku,
vláha i rosa zemřela s ní.
Ach, měla rosy, měla jí třeba
dceruška — růže, poupě i květ,
mnoho jí pláče, nedosti chleba,
šla tedy s pláčem v daleký svět.
Volali na ni mladí i staří:
„Pojď, růže, zjasni nebeský hled,
utřem ti kapky s kvetoucích tváří,
dej nám jich sladký zlíbati med!“
Líbal ji jeden s hlaďounkou lící,
líbal jí oko, z červánků ret,
a tu se zdálo, co lehko říci,
že sňali ráj v hru mladistvých let.
A tu se zdálo, lehko co věřit:
luna i hvězdy tkaly jim sen,
krásný ten svět jich ráj nemoh’ změřit,
byl to pln vůně májový den.
A tu se zdálo, těžko co bývá:
sen jich že nemá probuzení,
že dokud růži slavíček zpívá,
jaro je věčné, bez znavení.
A tu se stalo, jak v té pohádce,
že se to všecko rozplynulo,
a že co na rtech zulíbal sladce,
vzdechů se z nich pak vyřinulo.
A tu se stalo, často co bývá:
bez rosy růže, pustý byl svět,
a co se slzí zoufale skrývá,
vyteklo na tvář z pramene běd.
A kde si lehla, bez klidu spala,
a kde se kryla, hrozný byl krov,
bloudila světem, hledala, štkala,
až našla matku a její rov.
A na rov klesla schýlená růže —
„Matičko drahá, poslyš můj žal,
srdce by ztichlo, ale nemůže,
žádná tu kapka, hrozný tu pal!“
A co nenašla v celičkém světě —
matičky rov jak poduška změk’,
kapala rosa jak v teplém letě,
a noci spánek do očí tek’.
A černým stínům zamknuty brány —
zamklo je k matce povzdechnutí,
matčiny prsty zavřely rány —
ach, kdo by přál jí procitnutí?