Mám touhy skrývané, jež ret se vyřknout leká,
hlod ušlápnuté msty a v pouta skutý hněv;
a mám i tajné sny, v něž kouřící krev vtéká,
ze které vyvstává pak luzný štěstí zjev.
Noc černá mlčící je zpovědnicí mojí,
do níž má duše jde jak bledá hříšnice,
Bolest a Sklamání skloněny za ní stojí
své sňaté škrabošky v pravicích držíce.
— — — — — — — — — — — — — — —
…Ach ne, tak není to. Znáš onu pohádku,
již dětem říkají babičky z každé vísky,
jak vždy — když s mlékem svým šlo na práh — k děvčátku
se tiše přikrad’ had a pil s ním z jedné misky? — —
Na prahu samoty má touha a můj hněv
jsou hadem takovým, jenž se mnou z misky pívá
a ujídá mi sil a vyssává mi krev,
že otrávený jen pak k činům doušek zbývá.
Leč v oné pohádce, když hada potřeli,
tu i to děvčátko za krátko taky mřelo…
Snad v hadím těle že kořínek utkvělý
či vlákno ukryté vlastního žití mělo.
A tak se někdy ptám: ten bol můj zjitřený
a lačná touha má, had nesplněných přání,
mých kdyby u nohou kdys ležel potřený,
v mou duši nepad’-li by mráz též umírání?
Snad její kořen též je tak s mým bolem spjat,
že jeho skon by klad’ i mému žití hráze —?
Či je ta útěcha z pohádky dětské snad
nad strázní Jobovou jen řečí Elifáze?
A kdyby Sudby kyj pad’ na hada mých muk
a rozpoltil mu rázem ploské témě,
já teprv vyrazil bych z prsou pravý zvuk,
jejž bázeň tlumila a smutek rdousil ve mně? — —
— — — — — — — — — — — — — — —
Můj bole, muko má! Jak hada děvčátka
tě nikdo nepotře; nač marných úvah váda?
Má s variantem tím jen skončí pohádka,
že nejdřív padnu já — pak smrt si vezme hada.