Ó‚ Práce, dare nebes, Dítě boží,
ty, která v růže měniti máš hloží,
jež bída plete chudině kol skrání,
ó, Práce, Tebe Bůh v svém smilování
slal na svět lidstvu k útěše a spáse.
Jak Synu božímu v čest pozvedá se
tisíce chrámů po všem světa kraji,
kde v modlitbě se tisíceré dlaně
a tisíceré oči pozvedají,
kde věřícím kněz dává tělo Páně,
chléb duše, který silou víry živí:
Tak, Dcero boží, též Tvých chrámů divy
se k výši pnou, kde dýchá lidský tvor,
ze břehů řek i na vrcholech hor.
V nich tisíce též ruk se k nebi zvedá,
v nich tisíce též lačných chleba hledá,
však žel, jde mnohý nenasycen zpátky
od stolu Dcery Boha — — —
Všemohoucí!
Zda vidíš s výše krok jich bídou vratký,
zda slyšíš v zoufalství je na chrám tlouci? —
Když každý má chléb Tvého Syna darem,
ó, otevř všem též božiště Své Dcery,
v nich posvěť kněze Svojí lásky žárem,
a sytých bude dík Ti tisícerý,
a tisícerá růže vonět bude,
kde hloží bodá ostny skráně chudé,
a bude úsměv, bude láska všude,
kde zrak i šat jsou teplou krví rudé.