Tak’s růžová, jak v červnu hlohu snítek,
a já tě miluju tak neskonale!
— však teď už jdi! — mám práci, kutíš stále,
jdi, andílku! — tam pannu máš a svítek.
A píšu: „Oplatí vám děti dítek,
co učinili jste pro děcko malé,
a bude chvíle, kdy —“ v tom nenadále
mi ingoust převrhnul ten malý skřítek.
Teď kaboní se, natahuje k pláči:
„Nu mlč! — vždyť hůře ve světě se daří —
tys přece jen můj květ, a to mi stačí!
— Leč až ta ruka má zde jednou zvadne,
pak jako s hlohu květ, s tvých šťastných tváří
ať jeden úsměv — také na ni padne!“