Spíš ve své malé kolébce —— tak líně!
Tvá matka dala běloučké ti prádlo: —
toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo
od košilky až vrchem ku spružině.
A ty jak lístek růžový jsi v klíně
té závěje! — to z kvítka, které vadlo
po zemi touhou a pak maně skradlo
s anděla ruky se do naší síně.
Spi tiše, spi! — Ten úsměv na tvé líci:
to zdá se ti snad ještě o snech z ráje!
— ne, ne! — to mní jen otec blabolící.
Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje!
— už vzhůru, šotku? — Nuž, zde matka jesti:
pij z prsou jejích — všechno její štěstí!