Náš rodný erb, ten tvrdého je slohu,
jej první šlechtic marně v štítu hledá,
jak na nás přešel od dědova děda:
klas potem zrosený a větev hlohu!
Dlaň ku pluhu a v prsť hluboko nohu
my tiskli od věků, a králi nedá
ni kníže, co mu dala naše běda!
— a král tak čistou nedá duši Bohu.
Tak nosíme ten erb svůj tisíc roků;
však meč a ostruhy, my též je známe:
kde který v štítu, dřív byl v našem boku!
a ostruha dřív plouhala nám hrudu:
— A také na své heslo něco dáme:
„Zde byl jsem věky, a zde také budu!“