Tisíce let v propasti země mračné
připoután k výhni buší kyklop divý —
v líc chmurnou pot se řine s tmavé hřívy,
jak cetky kuje tam pro bohy lačné.
Sto let kul jednu, a zas druhou začne
a zpívá jen ten zpěv svůj zádumčivý;
však blesk mu šlehne v zrak, a ret se zkřiví,
když slechne jásot s výše nadoblačné.
Proň není jas, jen ten, který ho žehne!
Však přijde den, kdy bozi věkožízní
zblednou jak sníh, nad nějž ta sopka šlehne,
až kyklop vztyčí, tam kde oni trůní,
ta prsa huňatá, tvář zrytou trýzní
a s kladivem se zjeví na výsluní!