Ve starém klášteře, jenž v kraj se dívá,
je kancional pokryt plísní, prachem, —
čtyři sta roků přešlo tady vzmachem
a cizí mnich z něj slova nezazpívá.
Jen západem když slunce zahořívá
a do knihovny padne v mihu plachém,
ta stará kniha obleje se nachem,
pak zvolna zas a krvavě se stmívá.
Čtyři sta let ta kniha tak tu leží!
nach z venku na ni padal od požárů,
ryk, lomoz zbraně otřásal tou věží,
kraj tonul v krvi, jásot ryčel zbůjný
— a v prachu, plísni, ve křivdě a zmaru
tu něma leží píseň: „Pomiluj ny!“ —