Tak vyletí dva ptáci bouřliváci —
ten jeden mladý, s lehkým oddycháním,
a druhý zvolna, ztěžka letí za ním,
a péro s peřím stále ještě ztrácí.
Sám časem v drahý lásky břeh se vrací,
v to prázdné hnízdo sirých otců s lkáním,
sám nocí kvílí, stená vzduchem ranním,
až posléz v černou vody tůň se skácí.
Jen ještě jeden pohled do daleka...
Nač smrti vzdoruje a ještě čeká?
By z dáli přišla blahá zvěst mu v hoře:
‚Já přeplul jsem to hrozné žití moře,
jak s tebou vyšel — s křídlem nestřísněným.‘
A smrti vzdá se s citem usmířeným.