Však si také chválil v peří
myslivecký mládenec,
že pan lesný po večeři
nelouskal s nim růženec —
Pytlák s oky po revíru,
v „Liščích děrách“ paseka; —
mládenci dnes, u všech výrů,
hlídka byla daleká!
Dnes to polmi vzal si maní,
však si cestu ukrátí, —
letos boží požehnání
na každé je souvrati.
Žita dosud nekosena,
mez jak břehy na trávu,
klasy muži pod ramena
a těm holkám nad hlavu.
Však se dočká, když si vyčká,
i ta prázdná stodola,
na mezi ta křepelička
na žence si zavolá.
Klasy mužům pod ramena
a těm holkám přes hlavy,
a ta jedna, zatrolená,
zrovna zde tě pozdraví!
Křepelička, neposeda,
vlčí máky na líčku, —
víc ať dobré rány nedá,
té kdo nedal hubičku!
Po polednách, na čekání
přece nikdo nechodí; —
a pan lesní na té stráni,
jako když tam uhodí!
Však se na tu polní krásu
přišel také podívat;
jak by na lán zlatých klasů
nemusel se usmívat! —
Křepelička ztichla v poli,
ale, kdo by to byl řek':
tam, hic klasů nad vrcholy
— tisíc láter! — tetřívek!
Pírka lesklá, rozdvojená,
více vidět nemnoho; —
nebýt kůže vybarvená,
byl by střelil do toho!
„Však se s ním, ba u Huberta,
setkám lepší pohodou! —
… Škoda prachu! — kýho čerta,
u nás je to za vodou!“
Přejel kníry, v „Liščí díře“
sám si látra spočítal;
mládence v tak dobré míře
nikdy večer nevítal.
Řek' jen zvolna po snídání:
„Do polí ten odnesa,
sedlák, chodí na čekání, —
lesník patří do lesa!“