My nechlubme se svými velikány
a neříkejme: slavní byli jsme,
my minulosť svou skutky dokažme,
ne lichých slov, my činů budíme pány!
Nekaždý rek, kdo rekem být se praví,
nekaždý rek, kdo slovy bojuje,
kdo život drahé vlasti věnuje:
toť pravý muž, toho potomstvo slaví.
Minulost naše. K čemu řečí marných?
Jen činů víc, ať žasne celý svět,
až volnosti zas vlasti vzejde květ —
jásej: slavným jsem synem otců slavných.
Však pokud ještě slunko tvář svou skvělou
ve mračen černých hustý halí háv
a nepřátelský krvelačný dav
ze srdce rve nám lásku k vlasti vřelou:
Nech řečí všech a skutky tiše jednej,
by v bezpečnosť byl ukolébán vrah,
až přijde čas, pak mimo sebe strach
a mečem v ruce slovům průchod zjednej.