Ty na nebi mě Bože huslyšíš, —
2emjest tichúčko jak v hrobě!
tu na horách, tu jsem tě kúsek blíž,
2emhať daleko je k tobě.
Sem prosvítá mi dolin zášeřím
2emjkraj ve zlatě ha v lesku…
haj Bože náš! já lidem nevěřím,
2emjžes opustil zem česku!
Jsú lidé snad, že zem svú opustí,
2emjkdy opustí ji štěstí;
haj Bože, jsú! kdo hale dopustí
2emji na Boha té zvěsti?
Tys v lepší čas bul naší země štít,
2emjkdyž vzývali tě otci;
proč sirotkům bys nechtěl Bohem být,
2emha lidské vzdal je moci?
Svět celičký když nám se protiví,
2emty zvrátil bys nám víru?
Ty věčný Bůh, ha bul bys měnivý
2emi nad lidská snad míru?
Jsme lidé jen, — ty Bože jen to víš;
2emjak ubohé jsme plémě! —
ha v hoři všem — co dlí nám v srdci výš,
2emnež Bůh ha naše země?
Ji opustiť! — ó synovský náš vděk
2emi nešťastné jí stačí;
tak trvalý jest lidské lásky věk, —
2emha božské bul by kratší?!
Tak nevěřím! slyš Bože, můj co duch
2emnad lidské volá klamy:
tu dráhu zem dřív neopustí Bůh, —
2emtak věřím, — než my sami!
Bůh huslyšel! jak září výslunna
2emzem česká zlatovláska!
jí žehnajíc plá nebes koruna,
2emjí žehná Boží láska.