Město--!
Se svými mladými sny jsme kráčeli k tobě
očarováni pohádkou, jež visela v zlatě tvých věží,
zpola tušíce tvou krásu, tvůj podivný život,
o němž nám vypravovaly chůvy tam daleko, na venkově.
Tys nám ukázalo jednu svou tvář, tys nás nezkušené
vzalo do svých loktů a kolébalo usmívajíc.
Cos nám šeptalo za odpolední lenivých, byla
veliká lež, jež spala v tvých očích nekonečných.
Zatím co venkov se budil k bělostným ránům,
zatím co oblohami se valila zátopa veliké lásky,
tys nám vzalo vše, cos nám mohlo vzíti,
naše prostá srdce, plná snů a krásy,
naši sílu, naši volnost, naši víru, tichou a uzdravující.