„Maloulinký ty slavíčku!
což ty neštěbetáš?“
„Rád to bych já zaštěbetal,
ale hlasu nemám.
A mlaďounký ty kozáčku!
což ty neženíš se? —“
„Rád to bych já oženil se,
ale statku nemám;
statky moje vyhynuly,
co jsem světem bloudil.“
Hoj, ohňové v Romně hoří,
v Tomaně se hláše:
Umřel kozák, umřel kozák
v neděli raníčko;
pochovali jsou kozáka
v zeleném křovíčku.
Hoj! můj příteli v Tomaně,
mou mi vyplň vůli,
vyveď mi koně vraného,
a zbraň mou vynes ven.
Ať zařehtá vraný koník
nad hrobem stojecí,
až to uslyší matinka
v chaloupce seděcí:
„Jiže-li mého synáčka
víc na světě není!
Kdybych byla žežhulenka,
letěla bych k němu;
sedla, padla bych na hrobec,
volala bych: kuku!
podej, podej mně, synáčku,
jenom jednu ruku!“
„Chtěl bych já ti, milá máti,
obě dvě podati,
nasypali mnoho země —
nemohu vyndati;
stulila se sladká usta,
nemohu víc mluvit,
zamknuly se jasné očka,
nemohu prohlednout.“