Pročže já chodil na tu Moravu,
kde krásná dívka dala zábavu;
kde z krásných kvítků věnec spletaia,
a černým okem vše čarovala.
Na ni jen myslím, u ní jen stojím,
a ručinek bílých dotknout se bojím;
k čemu nad jaro ona mně milejší,
když srdce její nad ocel tvrdější?
Já prodal podíl svůj, opustil rodinu,
a samovolně se dal v její družinu:
jak slunce vzešlo, dary jsem jí nosil,
a mou stezičku slzami rosil.
Půjdu v kraj pustý, kde pluh neoře,
tam stěžovat si budu svoje hoře.
Ať slzy padou na tvrdé kamení,
a kamenu vtisknou lásky mé znamení.
Dotud já zůstanu při tom kamenu,
pokud nevzpomeneš o mém sobě jménu;
dotud trpěti budu svou muku,
pokud mi nevzkážeš: „Míti máš mou ruku!“