České matky, české růže,
umíráte vlastním chladem,
zmírajíce dusíváte
krásných poupat v srdci mladém.
České matky, zlatým zrnem
zasívejte svatou roli,
na vás leží naše blaho,
buďte jeho apoštoly.
Hle, což dražším může býti
nad vše, čehož mysl chápe,
nežli zem, již malou nožkou
anděl — vaše dítě šlape.
A což může krasším býti,
nežli mluva jasnoskvoucí,
kterou plačíc líbáváte
dítku ústa na horoucí!
Víte, jak se malé srdce
dítku v prsou tetelívá,
když mu matka tichou, krásnou
píseň roztoužení zpívá?
Kterak k modru nebeskému
malinkou svou zdvihá ruku,
když mu matka vypravuje
zašlé slunce českých zvuků?
České matky, české růže,
umíráte vlastním chladem,
zmírajíce dusíváte
krásných poupat v lůně mladém!