Co nám platno, kdyby světy celé
nad zhynutím naším zaplakaly,
když nám zrada hanbou hrob vystele,
v kterém bysme nepoznáni spali?
Přijdou časy, v nichž snad děti vlastní
budou klíti naše kosti; —
čas je pán, tak díte přenešťastní,
čas je pán, leč času není dosti.
Kam as dojdem takým počínáním?
K nedostupné přání našich skále,
lbí svých rozbijeme cizím štvaním,
zahynem a svět — svět půjde dále.