„Žhavé blesky do vás, bídní psové!
což jich nevymknete z brlohu? —
Kapudane bašo, seber loďstvo nové,
a sraž vzpouře hrdých parohů.
Což chce vzdorovati půli světa
říše nejnepatrnější bod?
Za týden ať zmizí Psáros kletá
z oboru mnou ovládaných vod!“
Sultán káže, Topal lodě vede,
četné lodě přímo k ostrovu,
svrhnout v moře výspy skály šedé,
lid vbít do otrockých okovů.
Deset tisíc Albánčíkův smělých
na výspě a Topal v čele jich;
proti nim jen hrstka reků bdělých
v hradbách na polo již sesutých.
Jako lační vlci, Albánčíci
vztekle dorážejí na Řeky,
a ti, svobody své mučenníci,
chrabře háji bídné záseky.
Divěji vždy bouří vřava boje,
záhuba se valí se všech stran,
vzduch se chvěje děsným chřestem zbroje,
půda duní hromem střelných ran.
Deset Turků na jednoho Řeka:
Řek však desíti jich odolá;
a to rámě nadšeného reka
hradby z trupů vrší dokola.
Však tu děla objeví se v předu,
a již Turci ustoupili v zad —
nato každá kule v Řeckém středu
celý, celý strhne k zemi řad!
„Bratří! Řek se Turku nepoddává!“
hrdě z hloučku reků zazní hlas,
„zhynout za vlasť dávná jeho sláva.
Pomsta přijde — byť i v pozdní čas!“
Nato blesk a hrom, a prach se zedme vzhůru,
a až do oblak se zahlodá…
Hyna hlouček, houkne v plném kůru:
„Hurá! Řecká vlasť a svoboda!“