Neplanou dvě hvězdy
v lese pod vršíkem,
a to děva krásná
dlí tam s večerníkem.
On jak vetchá skála
svoje líce shýbá,
ona jako břečtan
útulně je líbá.
„Byl jsem jednou králem
té přírody říše,
lil jsem požehnání
v nejnuznější chýše.
Družky moje květy,
dobrý čin má radosť —
teď však utracena
ta překrásná mladosť!
Teď však strašná kletba
stíhá přirození,
svobodu mu vzalo
Páně umučení.
V troskách moje říše,
se mnou kletba líhá
a mé milování
strašná zhouba stíhá.
Co se ke mně tulí,
musí zahynouti —
a ta tvoje krása
poprvé mne rmoutí.
„Láska má za věrnosť
jenom smrtí platí —
a já chtěl bych věčně
tebe celovati.
Darmo tvoje hledy
hněv osudu tiší,
hledej zapomnění
vodopádu v číši!“
Děvu propasť skryla,
a večerník stojí,
hledí na tu zhoubu
v přenesmírném boji.
Stojí přírody jak
kletba zkameněná
a jak chorá sopka
nad propastí stená.
Darmo k nebi bouří:
„Zhouba zhoubu rodí,
přírodo, má máti,
kdo tě osvobodí?“ — —