Dudy teskně kvílí,
poháry se pění,
dívky jako hvězdy —
vždyť dnes posvícení!
„Hochu, jaká rozkoš,
s tebou hejřit stále —
za ni nevyměním
ani žezlo krále.
Hochu, jaká rozkoš,
líbat rty tvé ladné,
ohněm tvého srdce
hřáti tělo chladné!“
Krásná Víla, krásná
jak rozvitá růže
k sobě upoutala
bujarého muže.
Oko blaženou se
v oku topí smrtí,
a divoká hudba
pouta těla drtí.
„Tam za šumným hájem
potok kvítím běží,
jasný, jak tvé oko,
jak tvé srdce svěží.
Z jeho vln se zdvihá
blahé lásky stánek,
tam užívat budem
věčných radovánek.“
Běží potok, běží,
hučí mlýn a pila,
dudy teskně kvílí —
kdeže s hochem Víla?