Již dlouho trvá všechno v mlčení,
tak všechno v blahém nočním míru stojí,
že mír ten srdce tluk se rušit bojí,
a sama duše stane v myšlení.
Tak klidno vše — jen hvězdy v toužení
se divném jedna k druhé oužej pojí
a jejich záře s vlnou spící brojí,
jakby ji budit chtěla ze snění.
Snad by jí ráda sny své povídala,
neb snad chce usnout blahým lásky snem
a nemá místa, kdeby klidně spala.
Mým srdcem opět dávná touha vane
a z ňader bol se vine povzdechem,
zní tichou nocí — kde as, kde as, stane?!