Kdo by tě chváliti žádal,
Maria, Matko Boží:
ten by nemožného žádal,
oučastný býti zboží.
Puňktík tvé chvály jediný
všecky zpěvy zaráží,
tvá nejmenší dobrodiní
vší muziku poráží.
Však nelze předce mlčeti,
loutnu mou beru v ruce,
nedá mně láska mlčeti,
žene mne k zpěvu prudce.
Loutna sprostná, však důvěrná,
přijmiž jí míle k sobě:
loutna Synu tvému věrná,
jí připisuji tobě.
Ty nebeský dvůr spravuješ,
jsi přední dvořeninka.
S tvým Synem v nebi panuješ,
jsi paní, jsi hraběnka.
Jsi kněžna, jsi královna,
máš fraucimoru dosti,
žádná však tobě v tom rovná
jest pro hojnost milosti:
Ženichovi i Nevěstě
tuto mou loutnu vzdávám,
aby zněla v Sion městě,
s ní se všecek oddávám.
Anno, starosto všem milá,
prostředkůj v mém minění:
učiň, tvá dcera přemilá
ať svou milost nezmění.
A tak já začnu zpívati
a na mou loutnu hráti:
hleď, země, následovati
a k loutně husle bráti.
Má se začíná muzika,
panicove a panny,
zpivejte, hrejte, muzika
jest dcery svaté Anny.