Teréza to uvážila
a mně své srdce dala:
do něž ten kvítek vsadila,
a tak i jej mně vzdala.
Kdybych nebyl stvořil nebe:
nyní bych já je stvořil.
A to, Terezo, pro tebe:
a tak bych já ti dvořil.
Tvé lůžko jest spořádáno,
roztomilá panenko.
Tvrdé se zdá a podané
nepokoji, milenko.
Však aby v něm se složily,
mnohé panny přispiší.
V lepšim mně nepoložili:
ty k tvej správě zapiší.
Když tě sen bude trápiti,
tak že sotvá obstojíš:
nezoufej, nemůž ztrápiti,
ty v mé ochraně stojíš.
Pomine noc, jitro vyjde:
poznáš, co kříž přináši.
po mračnu slunéčko přijde:
kříž do nebe přenáši.
Lůžko kvítím posypané,
ej, jak rozkošně kvetne.
Odtud barva, vuň povstane:
odtud ráj, máj vykvetne.
V tom ráji, máji panenky
tvé, Terezo, se pasou.
Na těch lukách mé milenky
k věčnosti se vypasou.
Tvé roucho má být šlechetnost,
sice hostěm nebudeš.
Ctnost tvůj habit. Nešlechetnost
ať jest pryč, sic mně zbudeš.
Ať svět pejchu provozuje,
nezaviděj mu zlata.
Ať sve milé zavozuje
a vykydne do bláta.
Mnoho se nyní přikrývá,
co sice špinavého.
Tak se had, drak v díře skrývá,
tak mnoho ohavného.
Však se někdy všecko zjeví,
v pokání, duše, trvej.
I tvý slzy se vyjeví,
do smrti v ních vytrvej.