Též romantiku měl údol ten:
kdys sochař kýs dívku lubil,
a neví se zkrátka, proč a zač,
však ví se, že ji tu zhubil.
Prý teprve po letech našla se
zde v zemi pak její kostra,
a slavný soud našel si sochaře
a spustil si na něho zostra.
A sochař pak kostru tu spodobnil,
jak sídlí v ní žáby a štíři,
a můžete podnes ji viděti
v kostele svatého Jiří.
Ta historka stará vězela
nám hošatům ve kotrbě,
my hledali místo osudné
a našli je při staré vrbě.
„Ba, tady to bylo!“ A pro všechny
už věc to pak zúplna jistá,
vždyť kamkoli jsme se tu ohlédli,
pranikde tak šerého místa!
A jedni se zastali sochaře,
a druzí se stavěli k dívce,
a došlo to k slovům prudkým dost,
ba došlo až ku přezdívce.
Já přivržencem jsem dívky byl
— už tenkrát jsem ženskou ctil něhu —
a přemýšlel o tom případu
a vůbec o světa běhu.
Ze neměl jsem výtvarných talentů,
a sochařskou ruku pádnou,
hned tenkrát pevně jsem usnes’ se,
že nezhubím dívku žádnou.