Hrome, ten pohled — ta postava!
Jak, v pravo se zatáčí dolů?
Co myslíš, ty andílku, proběhnem
se trošičku o závod spolu?!
Já předešel. Zase tak pohlédla;
však honem zrak sklopila k zemi.
Oslovit chtěl jsem ji, nevím proč
jsem zůstal však přece jen němý.
Aj vida, hledí mi uniknout!
Vždy rychlejší její je chůze,
a přede mnou jak tak pospíchá,
je podobna letící duze.
Již přece zas poněkud slevila
s rychlosti krůčku svého —
a hle, teď zvolna se zatáčí
do „koutku palácového“.
A postála, trochu se ohlédla,
já pozdravil z povzdálí skromně,
a ona se lehýnce usmála
a zmizela — v černém domě.
Zde tedy! A nejspíš že dceruška
té známé mi od dříve paní?
Nu počkej! Ty nevíš, jak umím já
děvčátkům ukrádat spaní!