Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
a i léto počne pláti.
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
co den znějí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se zrána
ke mši zvonečkem pozvoní,
přede stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.
Aj, kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše —
líce a rty zesinalé —
ach, to se tak modlí tiše!
Kdo to? — Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře,
těmi buky ji viděti,
ana se z pahorku béře.
Béře, béře se pomálu
stezkou vinoucí se v klestu
po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko
a do dlaně čelo sklopí:
„Ach mé dítě!“ — a již oko
v slzách kanoucích se topí.
Nešťastná to z chýže žena,
vždycky smutná, vždycky bledá,
vždycky těžce zamyšlena;
od rána a do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě,
ach běda mi, běda, běda!
Odpusť milostivý Bože!“
Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula —
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula.
I když výše slunce stálo,
rozehřávši zemi znova,
úst k úsměchu nerozhřálo,
stáleť ještě pláče vdova.