A když takto rozdrceně
s bolestí tu ztrátu nese,
probodne to srdce ženě,
vzkřikne s hrůzou vyděšeně,
vzkřikne, a se chýže třese:
„Ach dítě, mé dítě drahé!
Dítě drahé — drahé — drahé!“
zahučelo v hustém lese.
A ve hrozném předtušení
běží žena — ach neběží,
letí, letem ptáka letí,
lesem, strání ji viděti,
tam, kde klamné našla jmění,
k vršku, na něm kostel leží.
Od kostela větřík věje,
copak neslyšeti pění? —
Krista Pána umučení
v kůru tam se již nepěje.
A když přišla ke sklepení,
haha, jaké pohledění!
Haha, z divokého klestu
tři sta kroků od kostela
veliký ční kámen v cestu!
A kde síně? — Ta zmizela!
Zmizela, i v cestě skála,
jak by nikdy zde nestála.
Ha, jak se tu žena leká,
jak se děsí, volá,
hledá, jak po tom pahorku těká,
těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle, jak přes to křoví divé
běží — pádí tamto k dolu!
Běda, běda! Zde to není!
Tělo klestím rozervané,
nohy trním probodané —
darmo všecko klopotění,
vchodu již nalézti není!
A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ —
„Tu pod zemí jsem, hluboko!“
hlas tichounký větrem šumí,
nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí.
Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!
Noc a den se nestřídají
nikdy nejdou spát očinka:
hraji si tu pěkně, hraji —
cincin! slyšíš, jak to cinká?
Avšak žena znovu hledá —
darmo, a znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě z hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:
„Ach běda mi! Běda, běda!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
Kde tě najdu, dítě drahé?!
Dítě drahé — drahé — drahé!“
blízkými to hučí lesy.