Večer se vážně k zemi sklání,
tajemné ticho vládne již —
tam na té modré, širé pláni
řadí se hvězda k hvězdě blíž,
jak světel řad by roznítil;
kdo vás, vy dálné, tiché světy —
hvězdičky milé, rozsvítil? —
Zvoneček z vísky jasně zvoní,
útěchu v srdce rozlívá,
kalichy květin slzy roní —
vše kolem tichne, usíná;
nad zemí pne se hvězdný pás —
má duše v zbožné touze letí,
hvězdičky milé, mezi vás!
Hle, tam již nad naším hájem
rozlévá luna stříbro své,
a šepot větru klidným krajem
k tichému spánku vlídně zve;
přírodou vládne boží moc,
nad tvory ruku spásy držíc —
hvězdičky milé, dobrou noc!