Vy chcete, dítky, abych vypravoval
nějakou vám zde z dávných časů zvěst,
ty staré časy abych vychvaloval,
v nichž daltě Pán Bůh věku mému kvést;
vy nutíte mě, slyším vaše hlasy,
příhody mé vy chcete poznati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé dítky, více nevrátí.
I já byl také jednou junák švarný,
a rostlý jako bříza v lesině,
však, svatá pravda, rváč jsem nebyl svárný,
já ku cti sloužil naší dědině;
rozpustilé vždy střežil jsem se chasy,
jež ctnost i mravnost snadno podvrátí; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, více nevrátí.
Já pilně k rolím otce svého hleděl,
učil se záhy ctnostem rolníka,
spořivost, pilnost, od otce jsem věděl,
že lidem blaha bránu odmyká;
ctil otce svého šedivé jsem vlasy,
my byli jím na lásku bohatí; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, více nevrátí.
A v neděli, když odpoledne bylo,
do polí zlatých jsem já rád se bral —
ach, ta krása! mé srdce touhou bilo,
mou celou mysl zbožný pocit jal,
když zřel jsem všude bohaté ty klasy,
nad nimi pěvce slyšel zpívati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, více nevrátí.
Tu císař pán, náš mocnář milostivý,
svůj národ volal náhle do zbraně,
a říši svou náš vladař dobrotivý
svěřoval věrné naší obraně;
ač slyšel jsem své matky žalné hlasy —
já slyšel pouze vládce volati; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
mně, milé děti, více nevrátí.
Však potlačil jsem slzu a do dálky
od chatky rodné jsem se ubíral,
do víru brzy vrhli jsme se války,
kde mnohý krajan chrabře umíral;
nade mnou držel anděl ruku spásy,
mnohého zřel jsem vedle klesati; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
mně, milé děti, více nevrátí.
Já mnohá města v Německu jsem viděl,
i Paříž krásnou zřely oči mé —
lid utiskovati však jsem se styděl,
vždyť znal jsem svízel války hubivé;
vždyť také vojín srdce slyší hlasy,
ví také cos, když bída uchvátí; —
však se ty prchlé trudné, bolné časy
mně, milé děti, více nevrátí.
A brzy nám jest v domov svůj se bráti,
zazněly bubny, praporec se chví —
ach, co má drahá dělá asi máti,
jak potěší se, až o synu zví
jak zlíbám její drahá ústa, vlasy!
jak příchod můj jí muka ukrátí! —
Však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, více nevrátí!
Jak zajásala víska naše milá,
junákův sbor když z vojny přišel zpět —
aj, kterak se tvář mnohá zruměnila,
radosti na ní vzešel blahý květ!
„Vítejte nám!“ tak slyšet mnohé hlasy,
rodiče spatřím blahem plakati; —
však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, více nevrátí.
Zde vizte křížek, co jsem za odměnu
od vládce svého darem obdržel;
když na tu chvíli já se rozpomenu,
tu rád bych sobě opět zaslzel;
já přál mu zdaru hojného i spásy —
kéž Bůh mu hojně v nebi odplatí! —
Však se ty prchlé krásné, zlaté časy
mně, milé děti, juž víc nevrátí!