Kaple jasně ozářená,
Jako noční nebesa,
Když se na nich hvězdy třpýtí
Na sta různých svíčiček
Malých větších tady svítí,
Jako tam těch hvězdiček.
Matka celá uděšená
Vstoupí, v duši zaplesá,
Pokropí se vodou svatou,
Postaví též svíčku zňatou,
Klekne, chválí Hospodina,
Modlí se za svého syna.
S kůru smutné zpěvy znějí,
Jako pláč a naříkání
Svatých otců za pokání:
„Deus miserere mei!
Libera nos Domine!
Ať z nás nikdo nezhyne!
Dej nám, Pane, tvář Svou zříti!
Chraň nás Bože, zahynutí,
Ať nás nezžže věčný plamen!“
— — — — — — —
„Dejž jim lehké spočinutí,
A Tvé světlo ať jim svítí.
Až na věky věkův! Amen!“
Zbožně sluha Páně prosí
A všech svatou vodou rosí,
Jako Boží milostí
Na pouť k věčné radosti.
A ty steré svíčičky,
Jež tu rozžhly matky, vdovy,
Při nichž pláčou sirotci
Po matce neb po otci —
Planou jako růžičky
Na zeleném v sadě křoví,
Kmitají jak dušičky
V noci nad pustými rovy:
Jedné plamen rudý skáče,
Druhá kouří dýmem šedým,
Jiná plane světlem bledým,
Ta zas kape, jak když pláče. —
Svíčka matky dosvítila,
A dým čistý vznes se vzhůru,
Jako holubička bílá
V nebe k andělskému kůru.