Jak jsi krásná, jak jsi sličná,
Milenko má předrahá!
Krása tvoje ustavičná
Léta, boly přemáhá.
Zkušená a věčné mladá,
Rok od roku sličnější —
Tvoje vděky, tvoje vnada
Činí tě vždy milejší.
Jak líbezně větrem vlaje
Tvoje roucho zelené,
Stužkami a kvítím máje
Vkusně přiozdobené
Jak bohaty jsou, jak čisty
Tvoje drahé kameny,
Tvé granáty, ametysty,
Tvého stříbra plameny!
Jak ta rouška sněhobílá,
Ježto krášlí hlavu tvou,
Jak ta tvář tvá oku milá
Blažila vždy duši mou!
A tvé slovo, a tvé písně —
Kdož tu rozkoš vysloví,
Když lahodné a zas přísně
City srdce projeví!
Ó kde jsou ty sladké chvíle,
Kde ty doby blažené,
V náručí tvém když jsem mile
Léta trávil nevinné!
Ó kde jsou ty časy zlaté,
Když jsem tobě jenom žil,
Když pohroužen v city svaté,
O tvém příštím ráji snil!
Ach, oddálen musím žíti,
Blaho moje, od tebe!
Věčně toužit, věčně mříti,
Odloučen jsa od nebe!
Ó kdy přijde, slasti zdroji,
Chvíle ta přeblažená,
Až nás opět nebe spojí —
Ó milenko …… Vlasti má!