Rozsáhlou řeku viděla jsem ve snu,
Řekou se myslím Adamovou zvala,
A po řece té šíré Adamově
S militkým jsem se v člunku kolébala.
Za námi ležel kraj jak ostrov libý,
Bylť známý kraj, kol hájky zastíněný;
Před námi ležel kraj jak poušť nesmírná,
Neznámý kraj, v mhly závoj zahalený.
A ticho bylo kol, ó! mrtvé ticho,
Tak jako za časem a za životem,
Jak zbloudilec za námi samotinký
Ozýval se jen slavík nad chobotem.
My však se kochali v shledání sladkém
Co jsme se rozešli, jaká to doba!
A teď zas staré lásky luzné hrání,
Byli jsme blaženi a šťastní oba.
Militký můj měl bílý plášť vojenský,
Ten plášť to, co v něm do Uher odjížděl,
A nebála jsem se té barvy děsné,
Vždyť nyní se tak divoskvěle blýštěl.
Militký můj měl srdce zkrvácené,
A však krev žádná z něho nekapala,
I nebála jsem se té rány břitké,
Vždyť blaze tvář jeho se usmívala.
A militký můj byl tak krásný, krásný,
Tak všecek krásný, jakby v jasnu plynul,
A předc jsem nebála se tváře lesklé,
Vždyť mne tak důvěrně zas k sobě vinul.
O že pak ty jsi nás vytrhnout musel,
Zlovolný slavíčku, náš nepříteli!
Vytrhnout z srdečného celování,
Když stesky tvé k nám opět pozavzněly,
Za námi leží kraj jak ostrov libý,
Tam v smutných tonech slavíček rozjímá,
I bodlo mne, že se naň milý tázal,
Jak se mně líbí, a jak mne zajímá.
Jakby se líbil, jakby mne zajímal,
Vždyť zvuky ty mi na den zpomenuly,
Když doma jsme po Jizeře hlaďounké
Samotní takto podlé sebe pluli.
Tys měl se tenkrát do boje odebrat
A pravil’s: „Mně je dnes tak do žalosti,
Jakbychom více neměli se uzřít,
Až tam u břehu ráje — na věčnosti.“
Tu on však neoslzel, usmíval se;
Aj tu se u břehu loď zarazila —
„To milá! břeh věčnosti! s Bohem! s Bohem!“
Mhla mizla — ráj! — v tom jsem se probudila.
Ještě tě vidím, jak’s vystoupil z loďky,
Jak ráda, ráda byla bych šla s tebou,
Ještě slyším to poslední tvé „s Bohem“
O milý! milý! žes mne nevzal s sebou!