Opadaná, zimomřivá
v prázdném stojíš pokoji;
venku zimní mlha táhne,
puklé okno tmí se, vláhne
v šedochladném závoji.
Jizba dechem nepohne se,
jen když vítr zavěje,
a ta prázdná pavučina,
která okno obepíná,
jako ty se zachvěje.
V síni hlesu neozve se
ani kroku na prahu;
všude tichost němá, hluchá,
jenom časem snítka suchá
zvolna spadne v podlahu.
Venku zimní mlhy táhnou,
chvilkou slunce probleskne:
co se chvíš k té světla pruze? —
jako když se těžce, tuze
lidské duši zasteskne!
Co tak hledíš v koutek prázdný,
kam ta záře zakmitla?
Jest to, jak by v zlatém jasu
upomínka jiných časů
v tobě byla procitla!
Marno! — jizbu osamělou
slunce na mžik pozlatí,
však ta líce vlídná, snivá,
oddaná a zádumčivá
v koutek se víc nevrátí.
Neozve se po podlaze
zvuk těch lehkých kročejí,
vláhu tobě nepřinese,
v listech tvých se nezatřese
rosa slzných krůpějí!
Nebude se více dívat
ven, kde zlatý luh se skvěl,
zlaté sny když táhly v letu
hlavou jí a kolem květů
roj ti bzučel zlatých včel.
Nebude se více dívat,
když ten obzor zakryl mrak;
schýlila se jenom k tobě,
řekla: Líp mi bude v hrobě,
— leč, je dobře také tak!
Jen když slunce paprsk zlatý
zjara zaplál v listech tvých,
bylo jí, jako by včela
ještě jednou zabzučela
a pak zkřehlá padla v sníh.
Tak tu bylo klidno, smutno,
tam v té vaší světnici,
týdny, roky; — leč vše míjí;
přišli pak a odnesli ji
odtud jako světici.
Přes váš práh nepadl dříve
lidské nohy ani stín;
teď si vzali, co jste měli,
na tebe jen zapomněli
a tu přízi pavučin. —
Opuštěná, zimomřivá
v prázdném stojíš pokoji;
opět sprchla snítka suchá,
venku mlha šedá, hluchá
vše v svém halí závoji.