Letí deštík po poli
za ním stíny lehce —
„Ach, že šírý mne ten svět
více těšit nechce!
Nač bych sadem chodila,
když už stínu nemá,
nač bych cestu šlapala,
když už pro mne němá!
Růže moje vybledlá
s tváře opadává —
druhý mne už opustil,
první postonává!
Nepatřím víc matičce,
nepatřím víc sobě —
nevinnost má v kolíbce,
mladosť má už v hrobě!“