Naposled už zvony při mši zazvonily,
naposled se lidé zbožně poklonili.
Jedni poklekali ještě po hřbitovu,
druzí pospíchali polem ku domovu —
a ten mysliveček v kamizolce šedé
černooké děvče polní cestou vede. —
„Lituju tě věru, milý můj Jeníčku,
poradím ti dobře, dej na velkou svíčku!“
„„Svěcená ta svíčka ovšem plamem hoří,
ale moje srdce větší plamen moří;
svěcená ta svíčka ovšem mnoho platí,
ale moje bolesť víc se nevytratí!
Černooké děvče se ‚mnou‘ chodívalo,
se ‚mnou‘ za ruce se polem vodívalo.
Cestičku jsem zoral, dělal jsem ji užší,
abych blíž se tisknul k milované duši;
drobné kamení jsem na cestičku házel,
abych pomaloučku děvče doprovázel:
ztratila se láska drobném ve kamení —
však mně nebohému pomoci víc není!“