Po dlouhé věky úpěl Israël
v poddanství krutém zpupných Faraonů;
prsoma bídy dítky napájel
a mozolil se v žalných nářků stonu.
Již téměř zoufal, že mu spásy není
a že v tom stavu musí zahynout,
an v tom uzavřel věčný božstva soud,
by konečné mu vzešlo vykoupení.
Muž uvědomělý se objevil
pojednou v jeho lůně ujařmeném,
jenž kruté jeho trýzni ulevil,
pozvednuv hlasu svého jeho jmenem,
a dokázav mu, čím v pradávnu býval
a čím by měl a mohl zase být,
jen kdyby ze sna chtěl se probudit
a jasným okem v bludný svět se díval. —
Po čtyřicet jej roků pouští vodil
a jako zlato v plamenu tam tříbil,
než otužený v zem jej doprovodil,
již v odměnu mu jmenem Boha slíbil.
A ukázav mu kraj ten čarokrásný,
to sídlo míru, slávy, volnosti,
sám odebral se v lůno věčnosti,
národa svého pozdraviv den spasný…
Tys dosud zde — náš vůdce milený,
ač stejným losem také Tobě přáno
zřít jitřenku našeho spasení,
jež Tebou z temna hrobu vyvoláno.
Tys dosud zde a vstoupíš bohdá s námi
v tu budoucnosti zaslíbenou zem,
kdež nové žití zkvete Slávům všem,
až Šalomounské počnou stavět chrámy.