Ples, jásot hromný velkonočních zvonů,
jenž hlásá slavné všeho vzkříšení,
i naší vlasti, plné ran a stonů
Tvé značil, Karle, toužné zrození.
A ona v hloubi zachvěla se celá,
neb tušila tu rajskou, sladkou zvěst,
že její spása zkvetla, vzplála skvělá,
že konec jejím mukám, bolům jest.
Hrdino míru! Větší svého otce,
tenž pro zdar cizí pouze zvedal meč!
Tvůj život tekl tiše tak a krotce,
jen vzpomínkou Ti byla krutá seč.
Ach, jakýs’ rozvrat, rumy, trosky práva
a blaha Svojí rodné země zřel!
Však z Tvého srdce tekla žhoucí láva,
z níž nový květ nám blaha vypučel.
Jak slunce vzejde nad hor temné lemy,
Tvůj bílý zjev tak nad Čechami stál,
a slavné ráno vzešlo nad Tvou zemí,
a splněn Libuše byl ideál.
Čím’s Čechám byl, ó drahý otče vlasti,
v tom jméně „Otče!“ vše se ukrývá,
a po staletích, věků přes propasti
v tom hesle jméno Tvé se ozývá.
Tvé obrovské a slavné dílo míru
to počato je vyšší na pokyn!
Neb měl jsi v Boha, v sebe, v lid svůj víru,
ta vtělila se v sterý, zářný čin.
A Tvoje sláva — ta v něm žije, žije,
jak věky přečkalo, tak přečká zas.
Ve hloubi země naší Tvého bije
a volá věrný, mocný srdce hlas.
„Můj lide! V práci jen svůj hledej osud,
jen láskou osívej svůj rodný luh —
jdi cestou svou, tak jako’s šel jí dosud,
a s tebou já a s tebou stojí Bůh!“