Sto chrámů ústy promluvilo zvonů,
vzduch vzbouřil se, zem zachvěla se celá,
a stíny otců sklánějí svá čela,
jak spějí vzduchem v řadách legionů.
Ty zvuky nesou se až k Orionu,
a k Neptunu jich mluva letí vřelá,
pláň etheru jest jimi rozechvělá
až tam, kde mizí ve posledním sklonu.
A kde dlí Bůh? Či ještě dál a dál
sní, vnořen v staré dumy nad tou hloubí?
A kdyby kdes až za vesmírem stál,
Kde zázrak věčna s nekonečnem snoubí,
tu mluvu věčnou, jak se nese tiší,
ten chorál Vojtěchův on přece slyší!