Když všecko kvete, plá a září,
je krásný život, aspoň teď!
Ty zasmušilý samotáři,
vím, jakou dáš mi odpověď.
Ty řekneš maska! Vše to maska
i říza květin, clony par,
jas v tmu, v nenávist padá láska
a všecko schválí smrt a zmar.
Máš pravdu ovšem, hledě v dálku,
to konec písně bývá již,
máj v děsnou všech proti všem válku
je ironií nanejvýš.
A přece těší aspoň chvíli
zřít první zeleň, hmyzu chvat,
jak zastaví se motýl bílý
tam u vody, tam u poupat.
A přece těší aspoň mžikem
zřít stuhy dívčích kloboučků,
v křik dětí a smích nad trávníkem
tu míčů let, tam obloučků.
A přece těší v stínu stromů,
které se květy shýbají,
dva milence zřít, cestou domů
jak důvěrně se líbají.
Ty chvilky blaha, byť i malé,
ty světlé body v nočních tmách
spoj v slunce lásky neskonalé,
ať duše jimi zaplá v nach!
Nechť lichotí již třeba muži
si trhat pravdy hořký blín,
z chvil šťastných spleť si řetěz z růží
a uškrť jím svůj temný spleen.