Na nebesích kdysi hvězda malá
byla velmi nespokojena,
že od země, kterou milovala,
byla předaleko vzdálena.
„Slyším vzdechy lidí ubožáčků,
stále naříkají do noci;
zabalím si hlavička do mráčku,
půjdu jim tam na zem pomoci.“
Přišla, chudobného navštívila:
„Chci tě potěšit, slyším tě lkát!“
„„ — Kdybys tolar nebo dukát byla,
líp bys pomohla mi tisíckrát!““
Odsouzence uzřela se soužit,
křivým soudem zbaveného práv;
„„světlo nebes! nemůžeš mi sloužit,
neboť nejsi žádný paragraf!““
Utiskovaný kde lkal, tam spěla,
muž to po svobodě práhnoucí;
„„kéž co hrom a blesk bys raděj vjela
ve zlořády světem vládnoucí!““
Přišla k oráči, jenž v potu tváře
naříkal si hořce při práci; —
poděsil se, běžel pro faráře,
že — ó hrůza! svět se převrací.
Šla ke kostelu. Tam lidem temně
četl kněz latinský breviář, —
svítila jak nad chlévkem v Betlémě,
jen že scházel nový mesiáš.
K učenci své světlo snesla tiše,
vědění však svého nezšířil:
že vzdor vypočtení přišla s výše
skeptik viděl — ale nevěřil.
Přišla k hubenému vědátoru,
jenž si hlavu lámal nad spisem;
„„kliď se, nedoučko! na obzoru
pravé vědy já jen hvězdou jsem!““
Přišla do osvíceného města,
policajt ji potkal příšerný:
„„jdi, ať tudy nevede tě cesta,
sic pobouříš městské lucerny!““
Šla, a pohlédla tu na milence —
bláznil celý, jak měl děvče rád!
„„Hvězdo, zjev mé vzdechy mé panence!““
— což o vzdechy! chtěla však se vdát!
Přišla dál a potkala vojáka:
„potěš se, zřím žalost v oku tvém!“
— „„Hvězdičko, neměj mne za hlupáka,
— ještě nesedíš na límci mém!““
K Aeskulapu vešla do svatyně,
v níž vypytval um svůj veškerý.
„„Teď to mám! tys tajná průvodkyně
trichin, neštovic a cholery!““
Pro své neštěstí šla ku kritiku.
„„Mníš že beze skvrny jest tvá zář?““
— dokázal jí opak v okamžiku, —
vylil na ni plný kalamář.
Aj, tu přišla ke mně do komůrky;
ruka, kouzlem k péru připjata,
srovnávala veršů svorné šňůrky.
„Kdo jsi?“ — „„Hvězdičko, jsem poeta!
„„Ty jsi zářívala v mém okénku,
rozkoš má jsi byla jediná;
vrať se na své místo!““ a již venku
září jako druhdy hvězda má.