Na jarním větru — něho a sílo! —
duch tvůj se do výše vznesl.
Po práci pilné skončiv své dílo,
Rozsévač v náruč snů klesl.
Šel nivou nuznou rodné té půdy,
šel jako dobrý duch její,
kam mávl rukou v lán český chudý,
zázraky vzrůstu se dějí.
Za listem list tou vypučel hluší,
záhy se rozvlní niva —
nad ní tu radost tisíců duší
skřivánek poeta zpívá.
Listy se vinou v knihu a knihu,
víc, než si domyslí tucha.
V sterém tom krásy lesku a mihu
svou národ slaví žeň ducha!
Nejsme už chudí a nejsme malí,
mrtví však volají stále:
„Za to, co vy jste desetkrát vzali,
stokráte splácejte dále!
Hrdiny ducha můžete zříti,
brázdu již orali zlatou —
stopa jich, v které dál chcete jíti,
budiž vám čestnou a svatou!“
Chléb ducha roste, zdroj srdce kypí,
žár dědů stává se tělem,
nad čerstvým rovem rozkvetou lípy,
pokryjí zlatým jej pelem.
Ještě je možno po Čechách žíti —
silní se duchové rodí —
z jednoho zrna sto zrn lze zříti,
když je muž do brázdy hodí.
Jaká to záře nad krajem nová,
jaké to čarovné světlo?
To z bílých listů českého slova
ráno nám vítězné zkvetlo.
Zjemní nám srdce, rozsvítí mozky,
lásky v něm, víry je moře!
Cítíme v sobě zákon ten božský:
prací že vzejde nám zoře.
Ne v kov ni mramor nadšení vzpláním
jméno dnes vznešené ryjem,
v tisíce knih, jež volají za ním:
„My žijem, Tebou my žijem!“