Jsou jedni, kteří vše když v oběť dají,
a zklamáni pak cizí vidí vinu,
jak hlemýžď zpět se vtáhne v skořepinu,
tak oni v sami sebe jen se stají.
A hořkost, hněv a lítost v sobě mají,
a pro sebe jen žijí k hrobu klínu,
pak s kletbou svalí v hřbitovní se hlínu
a v pohrdě vším lidstvem umírají.
Leč jiní mušle jsou, jež perlu kryje,
jen láskou vždycky cizí ústrk platí,
a v hruď kdy smrtná rána jí se ryje,
Své vrahy skvostnou perlou obohatí.
A jen když hruď už zcela prázdná zeje,
pak teprv vlastní bol si tiše pěje…