V Broceliandském lese vítr chvěje
starými duby, v uschlém kvílí vřese
a sténá hroznou píseň beznaděje
v Broceliandském lese.
Ční k nebi skály jako ztuhlé v děse,
na skalině se ptáče nerozpěje,
jen jeden hlohu keř se žalně třese.
Ten hloh teď krvavé jen květy nese.
Tam dohrán konec smutné epopeje…
Kdos volá v lese… Nikdo neozve se…
Smích z dálky… Snad se Viviana směje,
přes Merlina hrob chladný vítr spěje
v Broceliandském lese.