Vedle hostinského práva
navštívila straka páva
s holubicí
společnicí.
„Jak se líbil Jemnost paní
krásný páv dnes u snídaní?“
Straka slova začala,
když se domů kasala.
„Já div nezhynula zlostí
nad tou sprostou nádherností.
Takového vypínání —
totě k žluči, k nevyslání!
Ani viděti ho nemohu!
K tomu — kouklas se mu na nohu?
Puklaby jsi smíchy —
předceť tolik pýchy !
O hlasu — to hanba mluviti!“
„„Nevím, pozoru jsem nedala,““
holubice jemně zvolala;
„„byloť mi se velmi diviti
hlavy vznešenosti,
barev velebnosti!“
Tak to skoro bývá:
Zlostný na zlosti,
ctnostný na ctnosti
u jiných se dívá.