Uslyšel jsem zvuky divné,
vystrčil jsem oknem hlavu:
pestrá dvojice tam září
v kole smějících se davů;
nad píšťalou dud se kloní
snědolící jihu syn,
děva černooká zvoní
na strakatý tamburin.
Pištec oděn modrým pláštěm,
na klobouku rudé stužky;
barvou žhavých květů plane
malebný šat jeho družky,
její oko hárá, nyje,
loudí ve svůj temný jas,
luzné hvězdy Italie
blýskají z těch černých řas.
Ale viz! Op sivý shora
na mláď bujnou zuby cení,
sedě švarné dceři jihu
na okrouhlém na rameni.
Na schouleném jeho těle
rdí se premovaný frak,
tajemně zpod čapky skvělé
mrká vážný, dumný zrak.
Divně upírá se na mne
pohled opa zádumčivý,
do hlubin mé duše vniká
výraz jeho bolně tklivý - -
Poznávám tě, Hanumane,
ponížení tvoje zřím
a té slze, která kane
z oka tvého, rozumím.
Ty, jenžs osvícenou myslí
dbával salonního vkusu
a své opy pilně brousil
na francouzském jemném brusu,
musíš vhodně doplňovat
fantastických barev žár,
jímžto po vzdělaném světě
straší divošský ten pár.
Chápu bol tvůj, Hanumane!
Ale poslyš, co ti pravím:
Přijdou časy, o nichž sníme
se zápalem nedočkavým,
které v širém světě shlédnou
jeden kroj a jeden zvyk
a lid jeden s řečí jednou,
s krásnou řečí volapük.
Všichni budou jedno myslit,
jedno cítit, jedno robit,
uniformou vzdělanosti
jedinou své duchy zdobit;
pak i rod tvůj, Hanumane,
uzrá pro všelidství ráj
a snad pravdou též se stane
moje pošetilá báj.