Otec dřel se do úpadu,
matka po vsi za mzdu drala,
jenom aby pár těch grošů
pro mne, chudák, zachovala.
V uzlíčku je posílala,
křížkem třikrát znamenala,
jinak ne než pravou rukou
kočímu je odevzdala.
A ten kočí starostovic,
do města co jezdil s žitem
v tom svém voze starodávném,
hrubou, režnou plachtou krytém,
vždy mi modrý šátek s uzlem
v ruku s vážnou tváří dával,
hlavou kýval, jakoby mi
zlatý poklad odevzdával .....
A já, který věděl, jakou
doma ve mně naděj kladou,
do noci jsem nad knihami
trmácel svou hlavu mladou.
A ve dne jsem po kondicích
ubíjel své svěží síly, —
co se jiní po hospodách
bavili a veselili.
Osm let tak já jsem hynul,
nad knihami chřaď a zmíral . . .
Co však dělat ? . . . Vždyť tam od nás
horečný zrak na mne zíral ....
Horečný zrak mojí matky,
ach, ty oči modro-rudé! —
které vidět už si přály,
co přec jednou ze mne bude.
-
Ach, má matko, matko milá,
dobře, že jste nepřežila
hrůzu těch mých mladých let ...
Čtyři mám jen chladné stěny
a na loži vysílený
v zimnici se zmítám teď.
Uprostřed té zlaté Prahy
jako Lazar bídný, nahý
spínám ruce a mám hlad . . .
A v té bídě, nouzi kleté,
jež mi mozek štve a plete -
mám já — chudák — študovat.
-
Nejde to už — nejde,
těžký s hladem svár,
když přes hlavu cválá
šestadvacet jar.
Pět let shltla nemoc
a co v šestém teď?
Těžká na to, brachu,
těžká odpověď.
Zapomněl’s už orat,
aby’s domů šel —
a v Praze by’s službu
beztak nenašel.....
Tak co dělat, brachu,
jak ten zabít čas? — —
Hledej, snad zbyl někde
groš ti na provaz.
-
Nač ty stíny tmavé,
nářek zoufalý? —
V pražské spořitelně
místo vypsali!
Sluhou můžeš býti
v panské livreji.....
Neotálej,brachu,
pospěš raději!
Podej chvatně žádosť,
plnou třpytných slov;
podepiš se tučně:
Jan Květ, filosof.
-
Zrak mu vzplál zas novým žárem,
lepším se mu zdál být svět ....
Bez obavy, naděje pln
očekával odpověď.
Došla. Hned ji rozpečetil,
vbod v ni pohled plamenný.
A čet’ ortel: Na sluhu jste,
pane — — příliš učený.