Ještě jsem se povaloval,
ze snů protíral si oči,
když tu ona vpadne v dvéře
a mně kolem krku skočí,
a mne laská, a mne dusí,
celou silou lehá na mě,
a polibky její? bože,
nemá ani zoubku v tlamě.
Při křtu kmotřičkou mi byla,
v kolébce se ku mně vila,
v žití přelaskavou tetou,
a teď — hrome — moje milá!
Celý život blažila mne,
a tak přišla dneska zase;
»Dobrýtro« mi sladce přála
ve svých vděcích, ve své kráse.
Když jsem nechtěl k ní se znáti
prála: »Nevděk tvůj mne mrzí,
avšak nevděk světem vládne,
přes to navštívím tě brzy…
Nechceš mne už milovati?
Ty chytráku, vida, vida!
tož věz, tupý nevědomče,
kde hlad — tam je slečna Bída.«