Jak břeskné fanfáry, jež z rána vzruší vzduch,
jsou: Láska, Štěstí, Rozkoš, Umění!
Smrt, jež jest tiš, a Život, jenž jest vzruch,
a Touha vznést se výš a božské Nadšení. –
To břeskné fanfáry!
A jiné jinak zní, jak tiché kadence,
když naposled se číš pod révou zrumění,
jak růže poslední, podaná milence,
bol z času odletu, strach z šedin v jeseni. –
To tiché kadence!
Jsme živi obojím, ve stále užší kruh
jsme v řetěz dvojitý jich pevně sevřeni.
Fanfáry, kadence!… a milenka i druh
se tratí z obzoru v pomalém zamžení…
A chrysanthémy již i astry do věnce,
do kytic sbíráme… jsou v barev zladění,
jak slední pozdravy! – Co platny sentence?
Co platno snění tu i každé toužení?
Břeh mizí… Z druhého, kde asfodelů luh,
kde stíny kráčejí ve svorném sdružení,
zní věčna ohlasem ve unavený sluch
fanfáry, kadence u sladkém souznění,
kadence, fanfáry,
fanfáry, kadence!