Na sedmi zámcích, jimiž Poesie dvéře
jsou uzavřeny, každý básník třás’,
ať v záři slunce, ať v měsíčném šeře,
toť jejich písní bouřný, lkavý hlas.
Ten v Pucka žertu a ten v nedůvěře
plachého děcka, v tuše věčných krás,
jichž poklady tam nikdo neprobeře
na sedmi zámcích.
Tys nejdál dospěl k poslední té sféře,
za kterou taj spí. Poesie vlas
jsi zahlíd’, zlato jeho ve tvém peře
a odlesk jeho pád’ ti na kadeře,
tvůj život krátký zhas, když nejmocněj jsi třás’
na sedmi zámcích.