Již bloudil večer ve korunách stromů,
myšlenky s včelami šly z lučin domů
a dlouhá alej, kdes mne najít měla,
v šer stopena se víc a více tměla;
pruh červánků se zarděl nad nebesy,
zem stála v páře a spát chtěly lesy,
nad hlavou táhnul mlhy pruh jim šedý
a za stíny šly laně na výzvědy,
kol modrých zvonků noční motýl těkal.
Tu zdálo se mi, když jsem plaše čekal,
jak nad kraj mlha se jak moře slila,
že zázrakem má duše lesem byla.
Ó tajemství! ó sny! V té chvíli dal mi
brouk svojich křídel lesk, své havran žalmy,
své ticho mýtina, svou závrať skála!
Kdes v hlubině se moje mladost smála,
můj každý sen byl květnou ratolestí,
a každý motýl děl mi: Jsem tvé štěstí!
a každý stín mi děl: Jdu z duše tvojí!
Má duše byla les. Mlh ve závoji
já viděl, kterak tiše na dno její,
svit dřímající luny v obličeji,
tmou větví, z nichž sen poesie splýval,
sám plný snů se veliký Pan díval.